O mně

Moje duše je formována krajinou podhůří Jeseníků, kde jsem se narodila a vyrůstala. V těchto tichých údolích, na loukách a v remízcích, obklopená horami a lesy, jsem se učila naslouchat světu kolem sebe i v sobě. Tato krajina, se svým klidem a silou, mě naučila, jak se spojit s rytmem přírody a najít rovnováhu i ve vnitřním chaosu. Příroda se pro mě stala útočištěm ve vypjatých chvílích.

Významnou událostí v mém životě bylo naučení se jezdit na kole a později i lyžovat. Jízda na kole mi umožnila dostat se dál a rychleji, než kdybych šla pěšky. Díky kolu jsem mohla objevovat nová místa a překonávat vzdálenosti, které bych jinak možná ani nepoznala. Moment, kdy ovládnu jízdu na kole (často v přítomnosti blízké osoby), poprvé se pustím do prostoru tím, že vlastními silami ovládám zařízení pod sebou a pohybuji se prostřednictvím své vlastní síly, zhmotňuje naši primární kompetenci. Tento zážitek nám dává zasloužený pocit kontroly a zvyšuje naše sebevědomí, protože si uvědomujeme, že jsme schopní překonat výzvy a spolehnout se na své vlastní síly. Považuji ho za klíčový milník na cestě k osobní svobodě a nezávislosti (je také jedním z mých výzkumných témat).

Naučení se lyžovat mně zase otevřelo bránu do světa hor a poskytlo mi pocit svobody a nadhledu. Když se poprvé pustíme ze svahu, stáváme se součástí dynamiky mezi naším tělem a prostředím. Gravitace nás táhne dolů, ale zároveň se učíme, jak tuto sílu využít ve svůj prospěch. Naučíme se udržet rovnováhu, což nás vede k větší sebedůvěře. Využíváme gravitační sílu k tomu, abychom se pohybovali rychleji, ale také se učíme, jak ji zpomalit nebo zastavit, když to potřebujeme. Tento proces kontrolování vlastní rychlosti a směru je metaforou pro to, jak v životě hledáme rovnováhu mezi impulzivním pohybem vpřed a potřebou zpomalit nebo zastavit, když se cítíme zahlceni.

Studium psychologie na přírodovědecké fakultě v Salcburku mě přivedlo k přísně empirickému a vědeckému přístupu k psychologii. Důraz byl kladen na biologické, neuropsychologické a kognitivní aspekty lidského chování. Tato zkušenost mě naučila pracovat s kvantitativními metodami, experimenty a výzkumem, který je základem pro rozvoj psychologické vědy. Na filozofické fakultě v Olomouci jsem se setkala s hlubšími filozofickými a humanistickými přístupy k psychologii. Zde jsem měla příležitost zakusit psychologii, která vnímá člověka v širším kontextu jeho existence, vztahů a individuálního rozvoje. Studovala jsem psychodynamické, existenciální a humanistické směry, které se soustředí na subjektivní prožívání jednotlivce, na hodnoty, svobodu volby a smysl života. Tento přístup mě přivedl k hlubší reflexi o lidské psyché, o etických otázkách v terapii a o významu vztahů v psychoterapeutickém procesu. Učila jsem se vnímat psychologii nejen jako vědu, ale také jako umění porozumět člověku v jeho jedinečnosti a komplexnosti. Tento filozofický rámec mi umožnil rozvíjet terapeutické dovednosti, které jsou postavené na empatii, autenticitě a respektu k lidskému utrpení i schopnosti člověka růst.

Ve svém doktorském studiu zaměřeném na psychologii sportu v kinatropologii jsem se prostřednictvím kvalitativního výzkumu zaměřila na rizikové, dobrodružné a extrémní sporty, které mi poskytly jedinečnou perspektivu pro zkoumání lidské psychiky a odolnosti. Zajímalo mě, jak tyto aktivity posilují odolnost a rozvíjí schopnost lidí vyrovnávat se s rizikem, stresem a náročnými situacemi a jejich přenos do každodenního života.

Práce na katedře rekreologie mě přivedla k dalšímu prohloubení mého porozumění tomu, jak různé formy rekreace, sportu a volnočasových aktivit mohou sloužit jako nástroj pro budování silných a podpůrných vztahů. V rámci těchto aktivit jsem měla možnost pozorovat, jak sdílení zážitků a společný čas strávený v přírodě nebo při sportu vytváří prostor pro autentické spojení mezi lidmi.

Výcvik ve Videotréninku interakcí (VTI) měl zásadní vliv na formování a rozvoj mé všímavosti, schopnosti být přítomná, vnímavá a trpělivá. Objevila jsem význam citových vazeb a kontaktu s druhými. Pochopila jsem, jak se vytvářejí a udržují emocionální spojení mezi lidmi. VTI umožňuje vidět, jak naše chování a reakce ovlivňují druhé, a naopak, jak na nás působí chování ostatních. Tento proces pomáhá rozvíjet empatii a porozumění v mezilidských vztazích, což je klíčové pro budování důvěry a bezpečného prostoru pro otevřenou komunikaci. Důvěra a bezpečí, které vznikají v takovém prostředí, jsou základem pro hlubší práci s emočními bloky, strachy a traumaty, které mohou ovlivnit způsob, jakým navazujeme a udržujeme vztahy. Kombinace terapie v přírodě a VTI vytváří jedinečnou příležitost pro osobní růst, kde se klienti nejen učí nové dovednosti, ale také procházejí procesem sebereflexe a změny prostřednictvím reálných zážitků a situací.

V rámci své práce se zaměřuji nejen na terapii, ale i na práci, která podporuje komunitní rozvoj a zdravý životní styl. Moje dobrovolnická angažovanost v iniciativách jako Ride2sCool (doprovázení dětí na kole do a ze školy) a UP Bike (rozvoj cyklokultury na Univerzitě Palackého v Olomouci), mi poskytly jedinečnou příležitost propojit psychologické přístupy s každodenními aktivitami. Měla jsem možnost sledovat, jak jízda na kole podporuje psychickou pohodu, zlepšuje náladu, posiluje sebevědomí, pomáhá zlepšovat všímavost a koncentraci, rozvíjí schopnost zvládat strach a stres, podporuje sociální interakce, poskytuje pocit svobody a kontroly a zpevňuje spojení s okolním prostředím. Jako spoluzakladatelka Bajkové škol(k)y a Bike Licence zažívám na vlastní kůži, jak je důležité vytvářet prostředí, které podporuje nejen fyzickou aktivitu, ale i vzájemnou pomoc, komunikaci a budování vztahů v komunitě. V takovém prostředí se člověk učí nejen zlepšovat své dovednosti na kole, ale také se lépe vyrovnávat s výzvami a překážkami, což nabízí skvělou příležitost pro osobní růst a posílení odolnosti vůči stresu a změnám.